Již od samotných začátků věků, kdy je člověk člověkem, od doby kdy začal žít, spát a jíst, začal i snít. Již od pravěkých dob lidé ve snech viděli jakési sdělení a brali je jako poselství od bohů či duchů, kteří jim oznamují varování, dávají poslání. Člověk je tvor pohodlný a zmlsaný a tak je přirozené, že nechce snít ošklivé a strašidelné sny, proto se snažil vyřešit jejich poslání, zjistit, proč tyto sny sní. Jenže sny nebývají jednoznačným příběhem s jasným koncem. Je třeba je nějak rozluštit, těmito pokusy pak postupem času vznikali různé postupy a pravidla, jak vykládat sny. Vzniklo umění výklad snů. S příchodem písma a zájmem o vzdělanost tak mohl vzniknout první snář – kniha, která vysvětluje sny.

Nejstarší známá publikace tohoto druhu pochází z pera Atéňana jménem Antifon. Další dílo, rozdělené na dvě knihy, napsal Panyasis z Halikanassu. Alexandr Veliký na svých válečných výpravách nemohl postrádat svého vykladače snů Arisadrose z Telmessy. Artimidoros z Efezu napsal nejstarší dochovaný, tato kniha se posléze stala základem pro práci na dalších čtyřech knihách – snářů.

Mezi samými zástupci starověkého Řecka nesmíme zapomenout na Egypťany, ovšem z Egypta se nedochovali přímé literární památky, které by byli natolik celistvé, aby se dali považovat za snáře. Také arabové a ostatní národy orientu se zabývali sny a jejich výklady. V arabských publikacích můžeme najít i návody jak oživovat zapomenuté sny a jak se alespoň pokusit ovlivnit zjevované a sněné sny. Z těchto orientálních knih se čerpá do dnes a dá se říct, že všechny dnešní publikace vycházejí právě z nich. Nejznámějším evropským je asi kniha samotného Nostradáma.

Nejstarší český snář, který byl objeven, je kniha, která byla napsána perem Vavřince z Březové na objednávku pro krále Václava II. I tento český kus se řídil orientálními snáři.